2

Setkání mezi vůněmi

Druhé setkání Filipa a Karolíny v kuchyni života

Jana se po kuchyni pohybovala s energií člověka, který miluje svou práci. Na stole se mísily vůně, z jedné strany zlatavá bůčková roláda, z druhé čerstvě natrhaná máta v karafě s vodou a citronem.

"Tak pojďte ochutnávat," mávla na hosty, kteří se začali sbíhat kolem stolu.

Filip si nabral pořádný kus pečené bůčkové rolády, několik plátků domácího chleba a hromadu kyselých okurek, kterou by klidně snědli dva. Po prvním soustu se mu na tváři objevil spokojený úsměv.
"Tohle," řekl s lehkým zamručením, "je přesně ten druh jídla, co tě pohladí. A víš co? Když si k tomu dáš slivovici, je to vlastně zdravý. Alkohol emulguje tuky." Zvedl na ni sklenku a pobaveně mrkl.

Karolína stála naproti, v ruce malou misku s barevným salátem a krevetami, a pobaveně ho pozorovala. "To je krásný, jak si to umíš vysvětlit," odpověděla klidně a upila ze svého bylinkového čaje. "Já se radši nechám pohladit vůní máty a meduňky."
Filip se zasmál. "To zní tak přesvědčivě"

Ještě než Karolína stihla cokoli dodat, Jana si přisedla k Filipovi s miskou bramborového salátu. "Ochutnej můj nový recept," řekla tónem, který neumožňoval odmítnutí, a se smíchem mu nabrala lžičku přímo k ústům. Filip hnedle otevřel pusu a zakřenil se: "No jo, ty mě zase chceš rozmazlovat?"
"Ať víš, že si tě hýčkám," odpověděla s úsměvem a zlehka ho políbila na tvář.

V jejich lehkém, samozřejmém hovoru bylo cítit dlouholetou blízkost. Něco, co si nemuseli vysvětlovat, co tu bylo dávno před dnešním večerem. Karolína, která Janu znala zatím jen krátce jako svou šéfovou, zůstala stát trochu stranou. Náhlý pocit, že mezi Filipem a Janou existuje tajemství, do kterého nevidí, ji lehce rozladil. Jejich soulad a důvěra v ní rozehráli otázky, na které neměla odpovědi.

A tak, i když se na tváři usmívala, v mysli se jí tvořil příběh, který měl divnou příchuť.

Rozdílnosti mezi námi jsou jako různé chody na jednom stole.
Na první pohled se může zdát, že spolu neladí bůček a krevety, slivovice a bylinkový čaj. Část v nás by nejraději sáhla jen po tom známém a bezpečném, a to druhé odsunula stranou.

A přesto nás cosi táhne blíž.
Je to právě ta jinakost, co nás lechtá pod kůží, jako magnet, který přitahuje i odpuzuje zároveň.
Otázkou je: necháme se tou rozdílností obohatit, nebo se v ní začneme ztrácet?

Jak to vidíte vy? Jaké máte zkušenosti? Budu ráda, když mi napíšete.

                                                                                  3

Když se řád potká s neřádem

Ráno u Jany vonělo čerstvě upečeným chlebem. V troubě ještě doznívalo teplo a v kuchyni se mísily vůně kávy, bylinkového čaje a marmelád. Slunce se opíralo do záclony a kreslilo na ubrus nepravidelné stíny, jak se listy stromů venku houpaly ve větru.

Filip přišel první. Jeho přesnost byla skoro symbolická, věděl, že přijít včas je pro něj samozřejmost. Přinesl s sebou sklenici medu od rodičů z Moravy. Podal ji Janě s trochu nesmělým úsměvem. Cítil lehkou nervozitu ze setkání s Karolínou.
"To je od táty. Včely jsou jeho velká láska. On vždycky říká, že v každé kapce je esence léta."

Jana si med převzala a chvíli ho podržela v dlaních, jako by cítila, že je v něm opravdu víc než sladkost.
"Díky, Fílo. To se na snídani báječně hodí," usmála se objala ho a postavila sklenici na stůl.

Po nějaké době se ozvalo zvonění. Karolína vešla s rozcuchanými vlasy, jednou náušnicí a v ruce držela svazek levandule převázaný fialkovou stuhou.
"Na stůl," řekla stručně a podala jí Janě.
Jana ji políbila na tvář. "Vítej, snídaně už je připravená. A levandule? To je moje slabost. Tu vůni miluju od dětství. Připomíná mi prázdniny u babičky, kdy jsme ji věšeli do skříně a já s ní usínala pod polštářem."
Na okamžik se zasnila a pohladila stuhu kolem svazku. "Je zvláštní, jak taková drobnost dokáže v člověku probudit vzpomínky, viď?"

Když všichni seděli, Jana rozdala hrnky, Filipovi kávu, Karolíně bylinkový čaj. Sama si nalila horkou vodu s citronem.
"Nedělní snídaně je nejlepší chvíle na rozhovory, na které jindy není čas," řekla "O našich snech, o tom, jak si žijeme." Úlevně vydechla a zabořila se do měkkého křesla.

Chvíli bylo slyšet jen cinkání příborů. Filip nakrojil teplý chléb a namazal ho máslem, které se hned rozpustilo do měkké střídky. Jako první promluvil:
"Víš, vždycky jsem snil o domě s velkou knihovnou a zahradou plnou ovocných stromů. A pak ta slivovice z nich… aby měl člověk lék na zimu," zastavil se a zamyslel "a hlavně místo, kde by mohl spočinout." U nás doma bylo všechno naplánované, pořád se muselo něco dělat. Táta měl vždycky jasný plán, máma se starala, aby vše fungovalo. Bylo to stále stejné a taky trochu sevřené."
Na okamžik se odmlčel, jako by si sám uvědomil, že toho řekl víc, než chtěl. Pohled mu ale nechtěně sklouzl ke Karolíně.

Karolína si upila čaje a odpověděla tiše, ale jasně:
"Můj sen je mít malý bistro někde u moře. Ráno koupit ryby a čerstvou zeleninu na trhu, večer otevřít dveře lidem, kteří si chtějí sednout, povídat si, zpívat. Neřídit se plánem, ale chutí dne. Možná je to tím, že jsem po tátovi, byl pořád někde pryč. Máma tiše trpěla a raději seděla doma. Nikdy spolu nedokázali najít rytmus. A já… já jsem z toho usoudila, že...že... Raději se nechám vést větrem."

Filip se pousmál. "Takže knihovna u moře, nebo bistro s ovocným sadem?"
Karolína se zasmála, ale v očích se jí něco zalesklo. "To by byla hodně divoká kombinace. Kdo ví, třeba by to fungovalo." Dodala Jana.

Pak si vyměnila pár pohledů s oběma a v duchu se pousmála. Viděla, co se mezi nimi odehrává, i když oni sami tomu ještě nevěří.

Rozhovor se stočil k dětství. Jana se jen usmívala a nechávala je mluvit, občas podsunula misku s ovocem, nalila další čaj.
Filip si vzpomněl, jak s bratrem na zahradě stavěli bunkry. "Jenže vždycky jsem chtěl, aby to mělo plán. On to hned zboural a začal stavět jinak. Já to nechápal, ono mu to vždycky vyšlo i bez plánu a měření a to mě vždycky štvalo."

Karolína vyprávěla o své babičce, která ji jako malou učila péct koláče a jiné dobroty bez receptu. "Ale nejvíc jsem si užívala, když jsme neměli dost surovin a musely jsme improvizovat. Zjistila jsem, že když chybí máslo, dá se použít olej, když není cukr, tak med. A často to bylo ještě lepší. To mě naučilo, že život se dá vařit i bez receptu."

Bylo to, jako by se jejich minulosti střetávaly. Filipova touha po jistotě a Karolínina svoboda. Mezi slovy ale jiskřilo něco víc. Oba si všimli, jak druhého zajímá každá drobnost, každá vzpomínka.

Filip se nakonec odhodlal:
"A ty… jsi teď sama?" zeptal se nenápadně, jako by to byla součást příběhu.
Karolína přikývla, i když její hlas byl o poznání tišší a nejistý: "Ano. Sama… a tak se mi to líbí"

V tu chvíli jejich oči na okamžik zůstaly v sobě. Dlouho, možná déle, než chtěli. Bylo v tom přiznání, oba vědí… vědí že ten druhý projevil zájem. Žádná slova nebyla třeba.

Jana jen zvedla obočí a s úsměvem jim podsunula čerstvý chléb. Její tichá přítomnost byla jako koření, zvýraznila chuť, aniž by sama byla hlavním chodem.

Slunce už bylo vysoko a snídaně se pomalu chýlila ke konci. Ale něco zůstalo skryté. Semínko, které padlo mezi dvě rozdílné půdy, řád a svobodu.

"Co myslíte, vyhraje rozum, nebo vůně společného receptu? Chemie mezi dvěma lidmi má někdy sílu, která převrátí vše, co si o sobě a světu myslíme. Jako by nás život na chvíli hodil do mixéru a zamíchal vše co známe a pozval nás do prostoru, kde nevíme. A ta chvíle, i kdyby byla jen krátká, dokáže zatřást naším světem. Pojďte se mnou zjistit, co se bude dít dál…"

Moje nabídka stále trvá. Přidejte do příběhu něco ze svého života.

                                                                                                5

Prolínání cest

Filip se po loučení s Karolínou ponořil zpět do svého světa projektů, porad a přesných tabulek. Měl s prací trochu potíže. Myšlenky měl často jinde. Znovu a znovu se mu vybavoval její úsměv, hlas a ten zvláštní pocit, že vedle ní ožívá jeho srdce, které už dlouho necítil. Přesto se snažil sám sebe přesvědčit, že potřebuje řád, spolehlivost a jasný plán.

Karolína mezitím žila svůj nespoutaný rytmus. Ve dnech mezi prací a přípravou na cestu do zahraničí se pohybovala jako na vlnách, někdy lehce a hravě, jindy zamyšleně a s pochybami.

Cestou vlakem za rodinou, kde měla slavit plnoletost své sestry Šárky, si Karolína všimla muže, který usedl naproti ní. Měl jiskru v očích a batoh, který toho zažil už hodně. Usmál se na ni a nenuceně se zeptal:

"Kam jedeš?"
"Za rodinou, sestra má narozeniny," odpověděla Karolína a všimla si, že jí probudil příjemný pocit.
"Já ani pořádně nevím, kde zítra budu," zasmál se. "Jsem Vojta. Cestuju podle toho, kam mě zrovna zavane vítr. Někdy práce u moře, jindy brigáda na horách… a pak zas měsíc jen tak cestuju."

Karolína pocítila zvláštní chvění, jako by potkala odraz části sebe sama.
"To je zvláštní," řekla tiše. "Taky mě to pořád táhne ven, pryč. Do Francie na vinici, do Itálie, kde mám přátele. Jenže pořád nevím, jestli se odvážím úplně odejít."
Vojta se na ni zadíval, jako by do ní viděl :
"Víš, ono to není o odvaze. Spíš o tom, jestli posloucháš, kam tě táhne srdce. Já už to přestal řešit. Život je příliš krátký na to, abychom se pořád báli, co bude."

Slova mezi nimi visela jako jemná melodie, oba se na chvíli odmlčeli a cítili, že je toho tolik společného, až je to překvapilo. Vyměnili si kontakt a domluvili se, že by se před jejím odjezdem mohli ještě potkat.

Vojta měl jiskru v očích a v hlase dobrodruha. Vyprávěl o cestách, o tom, že nikdy neví, kde bude další den. A ta lehkost Karolínu omámila.

Je v tolika věcech stejný jako já, pomyslela si. Cestovat s někým, kdo mi bude rozumět… to by bylo úžasné. Jenže třeba už někoho k cestování má.

Najednou jí hlavou probleskl obraz, stála s Vojtou vysoko v horách, vítr foukal tak silně, že se sotva udrželi na nohách, a oni křičeli do prostoru, jako by chtěli světu říct, že jsou naživu.

Ta představa ji zahřála, ale zároveň vyděsila. Byla tak skutečná, až se musela znovu nadechnout a vrátit zpátky do reality vlaku, který monotónně klapal po kolejích.

A tak, zatímco Filip bojuje s tím, co se v něm probudilo, Karolína stojí před novou možností, před energií, která jí připomíná svobodu, po níž vždycky toužila.

🌿 Co se děje s životy Filipa a Karolíny?
Jakou ingredienci mezi ně ještě život zamíchá?

                                                                                           7

                 Ochutnávka starých chutí

Vlak se pomalu kolébal krajinou. Karolína seděla u okna a pozorovala ubíhající stromy. Hlava plná myšlenek, jako by se v ní vařila hustá polévka. Byla unavená, podrážděná a bez chuti.
Zase to samé. Zase ta stejná chuť.

Před očima se jí odvíjely obrazy z návštěvy. Máma, která ji kárá, že ještě není "rozumná". Táta, který mluví, ale neslyší. Sestra, která se s ní přetahuje o pozornost, a přitom v očích má stejnou nejistotu, jakou kdysi cítila ona sama.

"Proč je to pokaždé stejné?" pomyslela si Karolína a cítila, jak se jí tělem rozlévá známý pocit těžkosti. Touha po porozumění, po klidu, po tom, aby to bylo jiné.
A přesto, znovu ochutnala ten starý recept. Staré zvyky, staré chutě, staré myšlenky.

V hlavě se jí vařily příběhy:
Máma mě zase kritizuje. Táta mě nevnímá. Ségra mi závidí.
Byly to jen příběhy, ale chutnaly jako skutečnost.

Co kdybychom se ale někdy podívali na tyto situace jinak?
Bez starých brýlí zkušenosti. Očima lásky.

Je možné, aby Karolína uviděla, že maminka se prostě bojí o své děti. Že přeje oběma dcerám, aby se měly dobře. Jen to neumí říct jinak než radou nebo výčitkou.
Možná by uviděla, že táta mluví o svých koníčcích, protože tak vyjadřuje lásku svým způsobem.
A sestra? Možná jen touží po blízkosti, kterou neumí projevit jinak než srovnáváním a žertováním.

To všechno je velmi nevinné.
Když jsme malí, netušíme, že se skrze zkušenosti, slova a reakce druhých učíme vidět svět určitým způsobem. Učíme se v nevinosti, jak chutná láska, blízkost, uznání. A později, nevědomky, z těchto chutí vaříme svůj dospělý život.

A tak i Karolína, stejně jako my všichni jen žije to, co se kdysi naučila. Nevědomě ochutnává příběhy, které si vytvořila v dětství. A ty pocity, které v ní vznikají, bere jako důkaz toho, že svět je takový, jak se jí zdá. Jenže to, co cítíme, vzniká v nás.
 "To, co se děje v nás, maluje náš pohled na svět. A někdy zapomeneme, že barvy držíme v rukou my." 

Nedávno jsem si to sama připomněla.
Stalo se mi malé nedorozumění. Situace, která mi připomněla něco starého, známou chuť z minulosti. A ani jsem si nevšimla, jak rychle jsem si nasadila staré brýle. Jak snadno jsem začala vyhodnocovat novou situaci podle starých zkušeností. Zapomněla jsem, že se vše proměnilo.
Že lidé se mění. Já se měním. Život se mění.

Člověk se do toho někdy zamotá, ani neví jak.
A přesto je dobré vědět, že kdykoliv mohu udělat krok zpět.
Zastavit se.
Uvědomit si, že opravdu nevím, jak věci jsou, a nemusím si je domýšlet.