Když se necítím v pořádku

Když příroda namíchá hormonální koktejly

Nemohu to nenapsat...
Často se bavím s rodiči, kteří mají dospívající děti. Cítím tam tu bolest ze změny, kterou jsem si sama prošla. 

Z kuchyně života....

Představ si, že jsi v kuchyni. Ale ne v té známé, domácí a bezpečné. Spíš v laboratoři chutí a vůní, kde příroda zkouší nové recepty a vůbec se tě neptá, jestli na to máš chuť.

Bez varování do tvého kotlíku přisype hrst hormonů, trochu estrogenu nebo testosteronu, přidá špetku růstového hormonu, přikápne dávku emocí, neklidu, pochybností a zamíchá. Výsledek? Bouřlivý, voňavý, děsivý i fascinující.

Jenže to často nevíme...

Nevíme, že je to dar přírody. Že právě takové kulinářské umění přírody v těle a duši  je přirozený proces. A tak místo klidu přichází strach. Zoufale hledáme cokoli, co by nám přineslo úlevu. Chceme jistotu...jasně je to pochopitelné. Chceme vědět: Co se to se mnou děje? Nebo naopak nás to tak děsí, že před tím utíkáme.

Tělo se mění, něco bují, bolí, tvaruje se a my bychom se nejraději schovali pod peřinu a už nikdy nevylezli.

Aspoň u mě to tak bylo...

Ten pocit, že jsem divná, se mě držel dlouho. Doma jsem se nezeptala, připadalo mi, že rodiče mi stejně nerozumí. Najednou jsou takoví cizí, jiní. Dokonce i jídla, která vaří, mi najednou přijdou nechutná. Jako by všechno, co jsem znala, ještě mnohem víc ztratilo svůj smysl.

Jenže i to je příroda. Přirozený proces oddělování, krok směrem k sobě, k vlastní identitě, vlastnímu receptu. Jenže tento krok často přináší i další pochybnosti. Další vlny nejistoty.

A znovu ten pocit:

Je se mnou něco špatně?

Myšlenky na to, že se ve mně něco pokazilo nebo možná v celém světě se stávají uvěřitelnými příběhy. A já je začínám žít každou buňkou svého těla. Buší mi srdce, klepou se mi ruce. Někdy to držím v sobě. Jindy hledám úlevu v tom, že se někde konečně najdu. Někam patřím.

Ve světě je dnes obrovské množství informací. Mnoho z nás se cítí zahlcených a ztracených v tom, co je vlastně důležité a co je pravda. Dostaneme recepty na to, jak bychom měli žít, jací být, koho milovat, co jíst a jak vypadat, abychom byli přijatelní. Tyto "návody na štěstí nefungují dlouho.

V nabídce je obrovská paleta identit, spirituálních příběhů, diagnóz i duchovních vysvětlení. Můžeme si vybrat z desítek pohlavních identit, stovek duševních poruch. 

A když už konečně nějakou najdeme, uleví se nám. Konečně někam patřím. Někdo mi dal odpověď na nejistotu, kterou cítím.

Ale co když je to celé jen další nedorozumění?

Co když nejde nic pokazit, protože je to jen další krok přírody? Co když se jen díváme na přirozený proces jako na problém? Co když to, co se teď zdá nesnesitelné, není potřeba "řešit", ale spíš pochopit a přečkat? Co když nepotřebujeme rozbor, analýzu, ale někoho, kdo uvidí, že jsme v pořádku?  

Může být možné, že to podstatné už v sobě dávno máme, jen si toho potřebujeme znovu všimnout?  

Co by se změnilo, kdybychom my a naše děti věděli?

A že divní nejsme. Jen rosteme jako těsto, které kyne, když se mu nechá čas.

Až ten proces skončí, možná zjistíme, že jsme se vlastně nikdy nerozbili. Jen jsme se potřebovali chvíli přelít a proměnit. A nebo s námi zůstane dlouho, protože jsme tomu v nevinnosti uvěřili a stali se tím. Možná jste ten zvláštní pocit cítili už dřív a v dospívání zesílil.

Znovu si uvědomuji, že jsou oblasti, které rozumem nevyřešíme. A tak se ptám, co s tím vlastně my, rodiče, můžeme dělat? 
Není to z mé hlavy, ptala jsem se těch nejbližších. A znělo to jasně:
Potřebujeme cítit lásku a přijetí. 

Potřebujeme od vás, abyste pečovali o sebe a vaši duševní pohodu. 
Naše děti potřebují cítit, že tu jsme bez hodnocení, bez spousty otázek, které často víc matou než pomáhají.
Protože právě to neustálé vyptávání a "dobré rady" často v jejich světě spouští odpor a lavinu přemýšlení o tom, co je s nimi špatně.

A přitom možná stačí méně.
Méně mluvit, víc naslouchat. Vždycky mě to překvapí. Kolik moudrosti slyším, když přestanu mluvit a řešit. 

A pokud ve vás zůstal nějaký otazník, nebo touha něco říct, zeptat se, zorientovat se, napište mi. Mám pro to vyhrazený čas. Čas na sdílení a naslouchání.

Kuchařka pro Duši