Když do kotlíku zamíchá sám život

Nemoc. Dítě se specifickými potřebami. Ztráta. Nečekaná proměna.

Někdy vaříme podle osvědčeného receptu. Máme pocit, že víme co děláme, známe přísady, známe svůj rytmus, víme, co chutná nám i těm, se kterými sdílíme kuchyni života. Jenže pak přijde něco, co všechno změní. Životní zvrat. Zásah, který nikdo neplánoval.

Najednou kotlík přetéká a my jen zíráme. Nemoc. Zpráva, která umlčí celý dům. Dítě, jehož potřebám nerozumíme. Ztráta, která bolí až do morku kostí. Zmatek, který přináší proměnu 

o kterou jsme nestáli. V takové chvíli se v každém z nás začne vařit jiný koktejl –

nejistota, smutek, osamění, bolest.
A náš společný kotlík? Plní se slzami, mlčením, útěky.

Místo sdíleného vaření se z nás stanou sólo kuchaři, zavření ve vlastních hlavách. A přesto, pořád vaříme dohromady. A ta jídla? Ochutnala jsem je. Některá byla hořká. Jiná pálila. A některá jsem prostě nechtěla ani dochucovat, chtěla jsem jen odejít z té kuchyně, prásknout dveřmi a najít jinou.

Ale kam vlastně?

Recepty druhých někdy nefungují

Domněnka, že jsem něco udělala špatně, mě hnala za řešením. Hledala jsem ten pravý recept na bolest. 

Postupně jsem pochopila, že recepty druhých fungují jen částečně. Naše hlava chce jasný návod, krok za krokem. Ale čím víc jsem hledala odpovědi venku, tím míň jsem naslouchala sobě. A taky tomu, s kým jsem chtěla vařit.

Můj příběh

V těch chvílích jsem slýchala dobře míněné rady:
"Jiní jsou na tom hůř."
A tak jsem se snažila být silná. Zuby nehty. Protože přece nechci být slabá, když na tom nejsem tak špatně.
Jenže to nepomáhá. Právě naopak. Tlak být silná mě několikrát srazil až úplně dolů.

Došlo mi, že je potřeba o tom mluvit. 

Neřešte, že druzí jsou na tom hůř. Nekoukejte k sousedům. Neporovnávejte svoji situaci s ostatními.

Byla jsem na to sama, protože pocit, že musím být silná, mě uzavřel v kuchyni a tak jsem si často neřekla o pomoc. A přitom je dobré vědět, že právě tenhle tlak nás zavírá. Zavře dveře i okna. Zavře možnosti, které by mohly přinést úlevu. Hluboké lidské sdílení a naslouchání mění svět, když si dovolíme otevřít. Otevřít dveře a okna naší kuchyně. Tehdy může přijít úleva, přijetí a klid.

Není to o tom, co děláme nebo co jsme udělali špatně. 

Jsme úplní, rodíme se vybavení dokonalou výbavou, kterou nevidíme očima. Máme dokonalý design interiéru, o kterém se nemluví. Dívala jsem se na to co nefunguje. Film o vaření, který nebyl pravdivý. Bylo to o tom, že život prostě občas přimíchá sám a my máme příležitost se podívat na kuchyni života jinak, nově. Můžeme se jen zastavit… a vrátit se k sobě. Prozkoumat náš design interiéru.

Od sebe ke společnému stolu

Pokud si dovolíme znovu a znovu sednout ke stolu, mluvit spolu, všímat si toho, že se něco vaří ve mně, bez soudů, bez úniků, pak se může stát něco jemného. Můžeme jen uznat to, co je.

A možná… možná se i zasmějeme. Nad tím gulášem, co jsme si uvařili. Možná objevíme nové chutě...ne dokonalé...ale pravdivé....možná i léčivé.

Pokud cítíte, že je čas otevřít okna nebo i dveře vaší kuchyně, ráda vám budu naslouchat. Ráda budu u toho s vámi.
Kuchařka pro Duši